Když je blbá hlava, trpí celé tělo

3. února 2015 v 11:30 | B. |  Všechno se vším
"Vidíš ji? Prosimtě ta tady nemá co dělat, beztak ani neví kolik je dva a dva."
"Jestli ta se dostane do druhýho semestru, tak já mám bakaláře v kapse."
"To si děláš srandu, ten že je tady? Sem berou fakt každýho!"
A tak si soudíte, neznáte je a pak jste ti, co utřou hubu. Jak moc je to deprimující? Hrozně.
Poučí vás to? Mě rozhodně ano.


Pár těhle osob jsem znala tak akorát od vidění a podle pár vět, co pronesli v hodině a nebo jsem je zaslechla na chodbě. Nic víc, nic míň, ale stejně mi naskočilo akorát, že musejí mít IQ tykve. A pak přijdou zkoušky a najednou se zjistí, že jste se pekelně spletli, protože oni mají ty zkoušky na poprvý a vám to utíká o bod, půl bodu, dva body a když konečně něco dáte, přijde vám email, že známka nemůže být zapsaná, protože jste se nezapsali na stagu (i když pevně věříte tomu, že jste to pekelné tlačítko "zapsat" odklikli), takže se musíte na test dostavit znova. Ale ten se píše ve stejnou dobu, jako test, který jste ješte nepsali a už na něj máte poslední pokus. Najednou z toho vyústí hra o kredity, proto si logicky vyberete víc kreditovaný test a ten druhý předmět si tím dobrovolně přesouváte do dalšího roku. Ale pořád to není tak deprimující, jako když rozkliknete to okénko s kým máte test psát a vaše jméno tam je osamocené, protože všichni ostatní nejsou tak tupý jako vy, přesněji jako JÁ.

Pak přijde řada na ústní, přípravu nepodceníte a učíte se do ctyř do rána, dva dny za sebou. Se skvělým pocitem připravenosti jdete ke zkoušce a kolem vás sedí lidi, co se na to podívali až ráno. Pan docent vám dá jednu otázku, odpovíte mu s úsměvem na tváři, ale on v tom začne rejpat, vymejšlet k tomu všelijaký podotázky nakonec vám řekne "Bude lepší, když se uvidíme příště, mohl bych se vás zeptat i na něco jiného, ale podle mě to nemá cenu, píšu 4, nashledanou. Další!" Vyjdete s pocitem beznaděje a ty borci, co se neučili se vrátěj za chvíli s úsměvem na tváři, že dostali víc než jednu otázku a dokonce je k těm odpovědím nějakým způsobem dovedl. Deprimující? Ano.

Takže ti, kteří podle vás neměli šanci, můžou vesele oslavovat, že jsou v dalším semestru. A vy (tedy JÁ) končíte v depresích, sešitech, zápiscích, naprosté beznaději, se stránkami s nabídkou práce a očima pro pláč. S vědomím, že na dohnání VŠEHO máte pouhých 25 dní.

O zkouškách se mi dokonce zdá. Jediná otázka, kterou si neustále pokládám je "Má to cenu?" A dala bych si facku za moje připomínky ostatních, protože v tomhle smyslu ani nikoho soudit nemůžete. Možná mi ani nepomáhá stužka ze základky, na které je napsáno "PS. Sejdeme se na pracáku."

Asi mi to za ty kecy patří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | E-mail | Web | 3. února 2015 v 13:21 | Reagovat

Ono to je občas taky tím, jaké mají štěstí třeba na otázku. Taky si říkám, že když to dají ostatní, já musím taky, ale bohužel to tak ne vždycky je. Tak držím palce, ať zvládáš! :)

2 sarushef sarushef | Web | 3. února 2015 v 13:36 | Reagovat

Taky už jsem se několikrát v lidech (a sobě) takhle bolestivě zklamala.

3 Ameline Ameline | Web | 3. února 2015 v 14:19 | Reagovat

Nám jeden profesor (měli jsme ho z asertivity/komunikace) vysvětloval fígl pro ústní zkoušky. Představte si, že jste ten zkoušející, celý den vám tam do té místnosti chodí vystresovaní, vyděšení studenti. To vám bere sílu, kontakt s lidmi v takovém rozpoložení je náročný. Každý takhle příchozí ovlivní atmosféru v místnosti k horšímu. No a teď přijde najednou dobře naladěný, příjemně sebevědomý človíček, který energii nepohlcuje, ale naopak rozdává, nekouká po profesorovi pro oporu, ale pěkně si stojí na vlastních nohou. Hned celý prostor oživí. To je úleva a zkoušející je hned víc inklinován být shovívavější a dát lepší známku. Prý tohle je jediný důvod, říkal, jak svého času byl schopen vystudovat tři školy naráz. Já si to ale neměla možnost osobně ověřit, protože jako velký obor jsme měli 99% věcí písemně, tak posílám dál :)

4 nevimjakpojmenovatsvujblog nevimjakpojmenovatsvujblog | 3. února 2015 v 15:19 | Reagovat

[1]: Na to jsem taky pak prisla, ale systemu "ta ma vystrih a dobry kozy, tak ty to dam" moc nefandim a bohuzel to u nas funguje. Dekuju snad chytnu druhou mizu a nevzdam to uplne.

[2]: Kdyz zklames samu sebe boli to nejvic... :/

[3]: Dekuju za radu, neco na tom opravdu bude. Uz jsem si ji dokonce i zapsala. :) Jen mi obcas prijde, ze ty sebevedome se snazi potopit nejvic, ale treba jsem jeste moc ukrivdena, protoze me to fakt vzalo. :)

5 Ameline Ameline | Web | 4. února 2015 v 17:44 | Reagovat

[4]: Ono je sebevědomí a sebevědomí. Být suverén, který myslí, že ví všechno nejlépe, tak si člověk moc sympatií nezíská. Vlastně je to taky touha po uznání a potvrzení, jen naruby. Všimni si, jak často takový člověk vypadá uzavřený do sebe a svého světa, přestože navenek srší sebevědomím. Je to maska, kterou se chrání, a pod ní bývá často křehoučké jádro. Je dost lidí, kteří mají chuť někomu takovýmu ten jeho skleněný zámek rozbít. Na druhou stranu člověk, kterej bere svou stabilitu zevnitř, který si je skutečně vědomý sám sebe a na nic si nehraje, to je jinačí kafe.

6 Hëllena Hëllena | Web | 8. února 2015 v 9:19 | Reagovat

Takovéhle předsudky má každý, tomu se člověk prostě nevyhne, takže nemyslím, že to je nějaký trest či co. Metoda výstřihů funguje od prváku do posledního ročníku vejšky, a pak kolikrát i v práci.. Asi si začnu osvojovat heslo "S poctivostí leda pojdeš" :D

7 B. B. | Web | 8. února 2015 v 15:36 | Reagovat

[5]: To máš taky pravdu, jen já tu vnitřní stabilitu v sobě moc nenacházím po tom všem. :) Uvidím, jak to vše dopadne. :)

8 B. B. | Web | 8. února 2015 v 15:39 | Reagovat

[6]: Jako nebudu lhát, taky mě to už napadlo :D Ale to, že ve většině času nosím roláky a košile zapnuté, co to jen jde, si vyžádalo své a já si odhalenější příjdu jak nahá. :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama