Všechno se vším

Pořád hledám

13. prosince 2015 v 15:12 | B.
Nikdy jsem nepatřila mezi ty osvícené děti, které už od malinka měly sen, co budou dělat, až vyrostlo. Popravdě, já chtěla být víla…


Ve stínu mého muže

3. prosince 2015 v 15:43 | B.
Že by pravidelná dávka poplačků jednadvacetileté domácí puťky? To asi ne, pravidelnost v mém životě se udržuje pouze u čištění zubů.


Jaký je vlastně život s mužem?

Co se se mnou stalo?

6. listopadu 2015 v 10:18 | B.
Ve svých čerstvých jednadvaceti letech jsem se rozhodla osamostatnit a odstěhovala jsem se od rodičů, respektivě od maminy, s tátou jsem vlastně nebydlela nikdy, když nepočítám víkendy.

Co se stalo s mýma zálibama? Kreslení se posunulo někam do bodu mrazu, kdy jsem se zmohla akorát na portrét Audrey Hepburn, protože jsem židák a nechtěla jsem investovat pět stovek za obraz z milované Ikey (Ikea - skoňování tohohle suprčupr obchodu je mi neznámé a někdo ho neskloňuje vůbec). Vysoká škola se zálibou nazvat asi nedá, ale snažím se to nějak zvládat, i když při představě, že za měsíc mě čeká zkouškový jsem v mdlobách víc, než kdy jindy. Blog jsem v posledních týdnech ignorovala, protože nebyl čas a chuť... Navíc mi nějaká dobrá duše ukradla telefon, ze kterého jsem komentovala články ostatních, protože to bylo takový nejpraktičtější, když většinu času trávíte ve vlaku, autobusu, autě anebo v již zmiňované škole.

Čarodějnice vraždící děti

18. srpna 2015 v 20:54 | B.
Doteď vidím ten děsivý obrázek v knížce, kterou jsem si prohlížela jako malá. Pointou tohoto obrázku bylo, že pokud budete v sychravém počasí nosit barevně nevýrazné oblečení, může vás srazit auto, protože vás v tom "šedivu" neuvidí. Proto pokaždé jakmile začne pršet a být ono šedivo, tak vytahuju svůj vínově růžový pršiplášť a zelinkavý deštník… Jen tak pro sichr.

Čím mě nezvládla vyděsit kniha, tím přispěli k mému strachu rodiče. Jsem jediná, komu rodiče vyhrožovali šíleným stvořením, pokud nepůjdete okamžitě spát? To moje se jmenovalo Zubák a přicházelo po setmění, hledat děti, které ještě nespí. Většinou čekalo za oknem a koukalo, jestli dítě opravdu spí anebo ne. Pokud nespalo, vplížilo se skrz okno do pokoje a pokousalo ho. Od té doby se nestalo, abych měla postel naproti oknu a jakmile tak musím někde spát, přendávám si polštář na druhou stranu, co kdyby náhodou…

Někdy vás ani nemusí někdo strašit a vy se vystrašíte samy. Jak? Snadný návod jak si přivodit infarkt za 3, 2, 1… Je vám šest ležíte v posteli, čekáte na Zubáka pod peřinou, aby neviděl, že nespíte a najednou se začínají z venku ozývat srdcervoucí skřeky, každý ten zvuk je jiný, ale všechny znějí stejně děsivě. Překonáte strach ze Zubáka a pomaloučku se plížíte k oknu, co kdyby tam někde čekal. Kouknete do tmy, kterou narušuje jen socialistická lampa u hřiště, ale nikde nic a zvuky nepřestávají, plni strachu zalezete zpátky pod peřinu a snažíte se, co nejrychleji usnout. Takové zvuky totiž slyšíte jen v noci. Několikrát se to ještě opakuje, ale pak se odstěhujete a na ty strašné zvuky zapomenete. Připomene vám je až kočka, kterou si pořídíte… Protože ony hrozivé zvuky, které jsem měla celé dětství za nějaké vraždění neviňátek, je obyčejné mňoukání koček, když se mrouskají.

Taky máte nějaké strachy z dětství, na které je lepší nemyslet?

Low battery

5. května 2015 v 15:43 | B.
Moje baterky jsou už pár týdnů vybité, víceméně vším akorát proplouvám.

Škola se stala otravnou součástí, na kterou nemám absolutně chuť. Zajímalo by mě kam se poděla ta perfekcionistická dušička uvnitř mě. Vždycky jsem měla na všechno dost času, ale věděla jsem, kdy mi čas dochází. Jenže teď to tak není. Času je najednou méně než kdy jindy a ne a ne nějaký najít. Dneska jsem dopsala esej, kterou jsme měli zadanou od začátku semestru. Na půl hodiny mě to nabudilo, že teda když jsem konečně zvládla tohle tak zvládnu i to ostatní a pak jsem se přistihla, jak zas jenom zírám na zeď.

Když je blbá hlava, trpí celé tělo

3. února 2015 v 11:30 | B.
"Vidíš ji? Prosimtě ta tady nemá co dělat, beztak ani neví kolik je dva a dva."
"Jestli ta se dostane do druhýho semestru, tak já mám bakaláře v kapse."
"To si děláš srandu, ten že je tady? Sem berou fakt každýho!"
A tak si soudíte, neznáte je a pak jste ti, co utřou hubu. Jak moc je to deprimující? Hrozně.
Poučí vás to? Mě rozhodně ano.

Hodnocení blogu

23. ledna 2015 v 14:38 | B.
Nechala jsem si ohodnotit blog od Makkakonky na blogu http://makkakonka.blog.cz, odkaz na mé hodnocení je zde.

a) Takže kromě obsahu je podle autorky blog celkem na prd, název blogu je poměrně dost dlouhý, ale podle mě na něm není nic složitého a extrémě nezapamatovatelného, ten dlouhý název jsem si zas vykompenzovala přezdívkou, která obsahuje jen dva znaky. Co se týče vzhledu, no :D. Popravdě celkem mi dalo dost práce, než jsem ho udělala, co nejvíce podle svých představ.

b) Jestli to chápu dobře, tak podle prvního bodu je vzhled odrazující, ale záhlaví je zajímavé. Záhlaví je součást vzhledu, takže je asi zajímavě odrazující.

c) Menu se mi taky líbí, ale nejsem si jistá písmem.

d) Ohledně aktivnosti, obdivuju lidi, co zvládájí každý den psát něco na blog a není to jen tupé tlachání.

e) Popravďe gramatyka je se mnou ňegdy fakt na šťýru...

f) Barvy jsem ve vzhledu ani nechtěla, takže to byl záměr, proto občas přidám barevný obrázek nebo gif. A jsem zloduch, protože k nim nedávám zdroj.

K poslednímu bodu - popravdě jak mám od deníčkového typu blogu čekat slávu, když nejsem veřejně známá osobnost? Znamená to, že podle Makkakonky (furt se na to jméno musím dívat, protože ho vždy zapomenu, takže taky nic moc zapamatovatelný) si člověk založí blog, aby se stal nějakou celebritou? Jsem ráda za každou návštěvu a komentář, který tu čitatel zanechá! A nevím jaká by měla být průměrná návštěvnost deníčkového blogu, já jsem nadšená už jenom, když mi statistika neukáže nulu.

Za hodnocení samozřejmě děkuji, že se na mě našla čas, i když se do toho Makkakonce kvůli adrese blogu nechtělo.

Proto je pod tímto článkem anketa ohledně mého blogu a pokud vám zde něco nevyhovuje nebo rozčiluje, napište mi to do komentářů. Budu ráda za každý názor. :)

Občas si zapálím filtr

21. ledna 2015 v 0:23 | B.
Po několika dnech ležení na stole a v posteli s Malinowskim, Boasem a Geertzem si připadám jako v říši divů, protože tahle trojka mě totálně připravuje o veškerou energii. Je nemožné věnovat se jim najednou, protože každý si vyžaduje pozornost zvlášť. Jeden udělal tohle, druhý zas tohle a třetí si vymyslel ještě víc věcí, než ty dva dohromady. Jenže tu nejsou jenom oni, je tu ještě kvanta dalších frajerů, co si vyžadují moji pozornost a popravdě, jsou mezi nimi i ženy...

Trošku to tu smrdí chcíplotinou

6. ledna 2015 v 14:19 | B.

Chystala jsem si hrozně moc psaní, ale skutek utek. Místo toho jsem si užívala reálný život. Rodina, muž zvířata (hlavně kočičky) a v neposlední řadě škola. Zkusím si tak v bodech zrekapitulovat posledních pár týdnů. (I když časově rozhodně nebudou správně)

Bylo by to k ničemu.

8. prosince 2014 v 18:48 | B.
Milé pekařství, proč mi nedáte kávu do menšího kelímku, když je ten velký stejně poloprázdný a když si dám malou kávu i v té je stěží polovina.

Drahé autobusové nádraží, je těžké oznamovat zpoždění autobusů, stejně jako na vlakovém nádraží? Ono stát hodinu a půl na mrazu a čekat na autobus, který stejně nepřijede, není nic moc.


Jsem lemra

19. listopadu 2014 v 0:20 | B.
Gratuluji všem udatným i rekreačním sportovcům. Je určitě skvělé tvarovat svou postavu, jít si zaběhat, zaplavat, cokoli při čem se člověk zapotí a protáhne své údy. Zní to asi blbě, ale moje sportovní výkony jsou někde hluboko pod bodem mrazu. A veškeré pokusy o sport jsem musela zavrhnout už v zárodku.
Běhání - hráli jsme frisbee a já si po dvou uběhnutých metrech vyvrtla kotník. Od té doby mi v něm divně křupe i při rychlejší chůzi.
Lyžování - rakušák v šusťákovce mě složil k zemi a já se projela 15 metrů ze svahu po zádech hlavou napřed. Podvrtlá krční páteř není příjemná...
Kolo - tohle je čistě moje chyba. Jela jsem bez drže a spolužačka mi drkla do řidítek, takže nalomený malíček a pohmožděné zápěstí.
Brusle - neskutečný vynález bez skutečných brzd, doteď mám v koleni a u holeně kamínky pod kůží.
Plavání - tak si plavu, plavu, plavu a najedou narazím hlavou o dno, světe div se zlomený zub.
Skateboard - neskutečný počet pádů, které mě ještě pořád neomrzely ani po nárazu hlavy o asfalt.
Rádoby posilování - hecování se, že každý den dáme 40 sklapovaček po celý měsíc. Po týdnu sklapování se mi cosi skříplo v břiše a já nemohla po dobu pěti dnů skoro chodit a narovnat se.
Ragdby - běžim, běžim a najednou brzdím obličejem o zábradlí.
Tancování - ha, ha, ha... Taneční mi stačili k tomu, abych zranila kamarádku vražením podpatku do nártu a na další lekci jsem kvůli těmhle podpatkům skončila v nemocnici s naštípnutým předloktím.
Basketbal - nejlepší nápad našeho tělocvikáře, nechat náš tým blbečků, co jsou rádi, že vědí, co je míč. Nechat hrát proti týmu, co trénoval. Zlomenina malíčku a ukazováčku na noze.
Baseball - sport, co mě tak neskutečně bavil, než jsem dostala vší silou míčkem do oka a odhozenou pálkou přes prsty.
Jakému sportu bych měla dát ještě šanci?

Vzdávám se

30. října 2014 v 17:04 | B.
Když se ti to nepodaří na napoprvé, nepodaří se to ani jindy. Zamlženo před očima. Tep nehmatatelný. Mozek skákající někam do země Nezemě. Třes v rukou z ledu. Prokouslý ret. Mazání slova zápočet v už tak vetchké paměti. Nevadí. Příště to prý dáme na sto bodů, protože když je 80 minimum, tak 100 musí dát každej ignorant.

Pomatení mysli

14. října 2014 v 11:23 | B.
Asi se v poslední době nějak jinak seskupují planety, anebo jestli se chystá nějaká přírodní katastrofa. Možná na nás právě míří meteorit a ještě o tom nevíme a možná jsem se taky jednoduše pomátla, protože... Asi k tomu není potřeba nějaký speciální důvod.

Ale já prostě nestíhám, nic co bych stíhat měla a veřejná doprava si se mnou jednoduše vytírá... chodník. Nebo je normální, že čekám na autobus 20 minut, 30 minut, 50 minut, najednou už je z toho hodina a půl a autobus nikde. Nevím, jestli se vypařil z povrchu zemského nebo to, že jsem stála přímo na zastávce dvacet minut předem a já si ho nevšimla a on tam zaručeně stál.

Kolik je? Půla. Začali jsme v celou, ale to stíháme!

7. října 2014 v 14:54 | B.
Tak jsem si řekla, že když už jsem oslavila tu dvacítku a nastoupila jsem na vysokou školu, že se ze mě stane zodpovědný a dochvilný člověk. Jo, představa pěkná, ale sama jsem mohla tušit, že to dopadne jako vždycky.

Proč?

5. října 2014 v 0:07 | B.
Proč tohle všechno? Řekněme, že jednoho pěkného dne se nějaká osoba rozhodla, postrašit tu druhou. Ať už to byla sranda nebo to dotyčný myslel opravdu vážně, rozhodilo mě to natolik, že jsem zpanikařila a okamžitě začala schovávat všechny články, které by mohly jen trochu přiblížit místa, kde se pohybuji. Nebylo to příjemné, ale i moje reakce byla nejspíš přehnaná, protože s tímhle se na ask.fm potýká každý druhý a někteří na to dokonce dokážou s klidnou hlavou odpovídat.

Myslela jsem, že to všechno vzdám, ale po dvou letech nejde jen tak přestat. Proto je tu nové puntíkaté místo, kam si budu vypisovat svoje myšlenky a pocity, abych za pár let mohla říct: "Co to sakra?!"


Milý prudiči na asku, jestli najdeš i tento blog, tak tě srdečně zdravím a vzkazuji, že tentokrát si najdu já tebe, ať jsme si kvit.
 
 

Reklama